Kapitola 1. - Útěk
Seděla jsem na lavičce poblíž sešeřelého nástupiště.Nemusela jsem spěchat,k nástupišti jsem to měla kousek.Na chvíli jsem se zamyslela nad tím,co jsem provedla.Přemýšlala jsem o útěku už dlouho ale nikdy jsem se neodvážila.Myslela jsem si že mi to za to nestojí,že to přežijo.Ale došel mi pravý opak.."Stojí to za to" řekla jsem si...Sedmnáct let strávených s přišernými věčne opilými rodiči v jeětě horším domě..Jsou a vždycky to byli ubohý bídáci a to by se ezměnilo.Pokoušela jsem se dostat je na kliniku , ale bezvýsledně..Po tváři mi stékaly slzy,když jsem e koukla na koleno,které mi koukalo zpod sukně...Měla jsem všude mdřinyTáta vždycky přišel domů namol a když ho něco naštvala,zlost si vybil na mě.Zbil mě až hrůza a máma pokud na tom nebyla stejně,se snažila se mě zastat,ale skončila stejně jako já.Pak oba stratili práci..A takhle to šlo šest let.Máma si vydělávala jako šlapka a táta se flákal doma a vždycky když něco našel utratil to za chlast...Měla jsem toho po krk ale v tu dobu jsem s tím nemohla nic dělat..Věci jakoje linka bezpečí tehdy nepřipadali v úvahu ...Měšla jsem je pořád ráda takže...Teď bych to s radostí udělala ale skončila bych v děcáku a tak jsem se rozhodla pro tuhle variantu.Útěchu jsem hledala u kamárádky.Měla jsem jednu jedinou..A aby toho nebylo málo tak se na mě kvůli nějakýmu klukovi vykašlala..Byl pro ni přednější než já a trávila s ním většinu času..Jmenoval se myslím Bill..Já ho nikdy neviděla..Netoužila jsem po tom...Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění mobiluVytáhla jsem z kapsy starou Nokii.Na displeji svítilo jméno Natálka..Teď když se s ní rozešel,nikoho neměla..Aspoň bude vědět,jaký to bylo pro mě...Ale nakonec jsem to vzala.."Ahoj Katrin!"ozvalo se ."Vaši se ptali jestli nevím kde jsi..Prej tě už dlouho neviděli doma.."Konečně si na mě vzpoměli...Ale teď už je pozdě...Neovládla jsem vztek a praštila mobilem o zem.Displej zablikal a zhasnul.Vydaa jsem se rozčíleně k nástupišti,protože z dálky bylo slyšet zvuk přijíždějícího vlaku.Nastoupila jsem a šla si vybrat místo.Dala jsem jízdenku obtloustlé,ale mile vyhlížejíci rozhodčí.Pohodlně jsem se usadila na křesle a nasadila si sluchátkaŽila jsem hudbou.Nedokázala jsem si bez ní představit život...Bez hi-fi věže a sluchátek..Pozorovala jsem krajinu za okýnkem....
A pokráčko příííííště!!!!